Na střední jsem měl známého, který je na vozíku. A vlastně i před ním jsem se na střední setkával s klukem co byl na vozíku.
Toho prvního sem moc neznal, a ani se díky svému postižení moc nebavil s ostatníma. Měl při sobě svého asistenta, který se o něj staral. Jen vím, že nemohl ani psát, takže celou maturitu dělal na počítači. Zvládl ji a tím si získal můj obdiv.
A druhý, kterého znám, Radek je super kluk. Si mě získal tím, jak přistupoval ke škole, k učení. Nezůstal ani jeden jediný den doma, i když mohl, ve škole se nic nedělo sportovní hry atd. atd. prostě nevyužitý čas. Nebo když byl nachlazený, troufnu si říct, že 75% středoškoláků by okamžitě zůstalo doma a válela se. Radek ne, i když občas sem slyšel posměšky na to že to moc přehání se školou. Hodně řešil známky, stresoval se kvůli nim. Pokud mě paměť neklame, příští rok maturuje.
Proč to vlastně píšu, je to o přístupu, a o tom, jak moc je daný člověk hendikepován. A jak se k tomu postaví okolí. Radek měl veliké štěstí že byl ve třídě s holkama, protože jeho obor byl sociální a spravní. Starají se o něj dobře, občas sem záviděl
jak byl obletovaný
hlavně v létě, minisukně ve třídě
No to už je jiná část příběhu.
Takže opravdu nejlepší co je, chovat se normálně. A pokud si to daný člověk přeje pomoci. Což mi připomělo jeden příběh, kdy slepý kluk se opil vyrazil společensky unaven domů. Samozřejmě sedl na jinou tramvaj, sám nevěděl, kde je. Bloudil po nějakém sídlišti asi hodinku, pak za ním přišel chlap a říká. Vy jste asi zabloudil už vás tu hodinu sleduji... Každá pomoc dobrá, ale nechat ho hodinu trápit.
.
.
Mě třeba fascinuje, že čeští paralympionici dovezli opět mnohem více medailí než obyčejní zdraví sportovci, klobouk dolů 
- (In Memory of IQE)
